Záleží na úhlu pohledu

21. července 2016 v 8:41 | Neruďák
Nikdy se nezastavit? To záleží na úhlu pohledu. Byly situace, kdy jsem věděl, že pokud se zastavím a začnu je rozebírat, přemýšlet na nimi, analyzovat je a pitvat, už se nikdy "nerozjedu". Mnohdy je lepší jet směrem vpřed rychlostí japonského rychlovlaku, a nedívat se vlevo, vpravo. Fungovat intuitivně. Tento způsob života ale nejde praktikovat pořád, dlouhodobě a bez následků. Jednou vám prostě dojde pára, palivo, a nebo vaši cestu přímo zhatí technická závada. A pokud nemáte velmi dobrého mechanika po ruce, může se stát, že zůstanete už nadobro stát v depu. Jsem v době, kdy už mě nějaký rychlovlak vůbec nezajímá, protože jsem pochopil a řídím se tím, že krásné zážitky plné poznání, pohody a příjemných pocitů většinou zažijete na cestě pomalu se drncajícím osobákem, ze kterého se můžete v klidu a pohodě dívat do krajiny a užívat si toho, co právě prožíváte...
 

Lidská duše není stroj

24. června 2016 v 15:11 | Neruďák
Říkal jsem si, že si dám od psaní nachvíli pauzu, ale vzhledem k tomu, že v tento tropický den zásadně a kategoricky odmítám jít do toho žhavého pekla venku, mám celý den více méně volno. Proto i já dnes přispěji svojí troškou do mlýna. Jsem už dost starý na to, abych mohl s čistým svědomím říct, že manuál na život prostě není. I když...

Určitě si každý z nás dříve nebo později dělá přestavy o tom, jak by chěl žít. Ale jak už ti zkušenější z nás vědí, člověk míní, okolnosti mění. Když jsem byl mladý, dospívající muž, žádný manuál na nic jsem nepotřeboval. Vše šlo tak nějak samo. Spontálně. Po pár letech manželství jsem si říkal, že bych nějakou tu příručku potřeboval. Příručku na ženy, respektive alespoň jednu. Tu mou..Místy jsem vůbec nevěděl, zda-li a čím se mám řídit.Někdy selhávaly i ty nejzaručenější způsoby jednání a chování. Pak jsem pochpil, že některé věci nejsou třeba vůbec řešit. Jak kdysi někdo řekl. Každý problém se dá vyřešit. Nelze-li to, není to problém, ale neřešitelná blbost.Nelze to zcela zobecnit, ale většinou je to tak.

Ač už mám kus odžito, manuál na život nemám. Znám spousty standardních situací a vím nebo tuším, jak se věci budou nebo mohou vyvíjet. Pořád zde visí jedno velké ALE. Byť podle stejného scénáře, role hrají jiní herci. A v tom je právě kámen úrazu. Ne každý jsme stejný, ne každý snese vše...Nejsme stroje, a proto na nás nefunguje žádný manuál. Stejně tak, jako není manuál na život. Z mnohého se můžeme poučit, z mnohého si můžeme vzít příklad...Avšak udělat z našeho života dlouhodobý strategický plán s očekáváním úspěchu a úspěšným dosažením všech cílů? Můžeme to zkusit, ale nebuďme zklamáni, pokud to nejvyjde. Nikdy totiž nevíme, co nás potká, kdo nám vstoupí do cesty, jaká životní cesta nás čeká. Na život není manuál a to je na něm to nesmírně obtížné, ale zároveň to krásné.

Pokazila se nám váha

12. června 2016 v 15:01 | Neruďák
Pokazila se nám váha. Alespoň to mi proletělo hlavou, když se ručička zastavila pod nebezpečně vyhlížející číslovkou, ehm, no, nebudu říkat jakou. Ano, pořád máme tu starou, poctivou váhu, proto vylučuji možnost zkreslení z důvodů slabé baterie či elektrického zkratu. Prostě jsem přibral a to poměrně dost. Já věděl, že na ni nemám lézt. Proč to člověk vůbec dělá. Zlatá nevědomost. Tušit můžete, ale dokud to nevidíte na vlastní oči, pořád je to dobré. Teď je to už ale jasně dané a já se obávám, že má plánovaná dovolená s polopenzí se nejspíše smrskne na pokoj se snídaní :). Dobře, sáhnu si do svědomí, moc jsem se v posledních měsících nehlídal, ale kdo by se v mém věku hlídat chtěl. Jídlo je jedna z posledních mála opravdových radostí, které mi v životě zbývají a omezovat se ještě i v něm by byl trochu hřích. Na druhou stranu , už na poslední kontrole u lékaře před půl rokem významně sestra zvedla obočí, když jsem vystoupil z váhy. Budu se muset vzepřít chutím a s chutí mě ne zrovna vlastní se pustit alespoň částečně do omezování či vylepšování svého ne zcela zravého životního stylu. Drže mi palce, mrkvi zdar - nazdar..
 


Dovolená

27. května 2016 v 15:19 | Neruďák
Zdravím své anonymní čtenáře. Všechny. Ty, kteří sem zavítají omylem, a ještě více zdravím ty, kteří sem nahlédnou záměrně. Posledních pár týdnů nebylo zrovna povznášejících, také proto jsem začal přemýšlet o dovolené. Přeci jen to je každý rok něco, na co se opravdu těším. Ač by se mohlo zdát, že jet na dovolenou mohu kamkoli, kdykoli, hlavně díky nepřebernému množství času, který jako důchodci s ženou máme, není to tak zcela pravda. Nežijeme sice na hraně živitního minima, ale na extra velké rozhazování to také není. Takže letos opět budeme nejspíše brázdit lesy, luka a menší pahorkatiny naší krásné vlasti České. Kde přesně to bude, ještě nevím. Ale přemýšlení a vymýšlení kam letos nasměřujeme naše kroky, co nového poznáme, nebo která, dávno známá, místa opětovně poctíme svou návštěvou, mi vlévá mírný optimismus do žil...

Zaskočen smrtí

11. května 2016 v 17:19 | Neruďák
Poslední 3 dny hodně přemýšlím. Umřel mi kamarád, nač chodit kolem horké kaše, tak to prostě je. Byl mi velmi blízký a nebudu zastírat, že mě jeho smrt zasáhla víc, než jsem čekal...i když čekal. Těžko se dá předpokládat, jak budete něco prožívat a už vůbec ne odchod někoho blízkého. Jeho smrt jsem nečekal. Ne teď. Ne v době, kdy mu až na pár "vrzajících" kloubů a malinko horší sluch nic nebylo. Některé věci přicházejí jako blesk z čistého nebe. Opravdu přemýšlím, jestli se dá na smrt vůbec nějak připravit...Na smrt někoho blízkého, na smrt sebe sama...Asi nedá. Vždycky to někoho zasáhne. A vždycky to bude těžké. Ztratil jsem svého dobrého přítele a musím se s tím vyrovnat. Nechci, ale musím. Jen to jde zatraceně těžce. Sbohem kamaráde...stejně se tam někde dříve nebo později setkáme. Snad..

Nad propastí

28. dubna 2016 v 18:19 | Neruďák
Tak jsme zase po delší době zašli se synem "na jedno". Ono by jich ani o moc více nebylo, pokud bychom v hospodě nepotkali synova dobrého kamaráda Jardu. Do té doby jsem ho znal více méně pouze z občasného vyprávění, ale myslím, že po minulém týdnu ho znám už poměrně dost :). Alespoň po pátém pivu se mi to zdálo. Paradoxně jsme se právě o propasti (konkrétně Macoše) bavili. Proč? Protože se má Jarda ženit. A...moc se mu do toho nechce. Ne, že by neměl svou přítelkyni rád. Co jsem tak vypozoroval a naposlouchal, rád jí má dostatečně, ale prostě se bojí chomoutu. Normálně by syn asi Jardu jen pozdravil, přece jen společných chvil, kdy si zajdeme do hospody je poměrně nemnoho, ale kamarád vypadal opravdu zničeně a seděl v hospodě sám a dost odevzdaně. Tak jsme si s ním dali něco na rozveselení. Debata byla dlouhá a poměrně výživná. Bohužel, jen dočasu. Jarda dostával hlavně od mého syna povzbuzující rady, občas jej syn trochu potměšile popíchnul. Já z počátku většinu času mlčel, ale přeci jen se stoupající hladinkou alkoholu jsem začal také rozumovat. A dostal jsem se právě až k oné Macoše.

Jak k tomu došlo? Už vám ani nevím. Nějak na to přišla řeč. A co jsem tomu nešťastníkovli vlastně vtloukal do hlavy? Nepamatuji si to zcela přesně, ale ptal jsem se ho na to, jestli se mu líbí Moravský kras, jestli tam někdy byl a koukal do propasti. Jarda, že ano, že tam byli před pár lety na dovolené právě se svou vyvolenou. A já říkám. "A jak se ti tam líbilo?" "Bylo tam hezky", odpověděl Jarda. "Tak si představ, že manželství je jako balancování nad propastí - výhled do Macochy. Pokud neděláš blbiny a zbytečně nehazarduješ, je to krásný, a přitažlivý zážitek. Ano, i hezká místa se časem okoukají, ale je jen na tobě, jak to pojmeš". Vypadal, že pochopil co tím chci říct, ale asi mu to moc nepomohlo. Zatímco já se snažil Jardu opravdu pozvbudit, můj "věčně vtipný" syn tomu nasadil korunu tím, že se má na Macochu vrátit před svatbou a jestli mu neprobleskne hlavou, že by tam tu svoji "robku" chtěl hodit, může si ji bez výčitek vzít....Po kom to dítě vlastně je? ...

Lehce se to řekne, hůře udělá

12. dubna 2016 v 18:24 | Neruďák
Hlavu vzůru. Kolikrát to člověk v životě slyšel. Stejně tak jako frázi "To bude dobré, neboj..". Jenže já měl tentokrát pocit, že to dobré nebude, měl jsem pocit, že má hlava ztěžkla natolik, že už ji nikdy nebudu moci napřímit. Ano, jedná se o období, kdy má žena procházela těžkou nemocí. Já vím, že rakovina se týká mnoha lidí, je až neuvěřitelné, jak strmý nárust kažrý rok zaznamená :(. Děsí mě to. A ani pokrok v medicíně mě v tomto směru neuklidňuje.. V tomto našem těžkém období jsem se cítil jako srab. Vyloženě. Zatím co má žena statečně bojovala, já umíral hrůzou. Snažil jsem se jí být co největší oporou, ale vnitřně jsem se cítil rozervaný na kusy. Byl jsem jako malý kluk, který se neskutečně bojí. Obklopen lidmi, kteří říkali, hlavu vzhůru, to bude dobré, to zvládnete. Nevěřil jsem tomu. Stydím se. Bál jsem se, vztekal jsem se, uzavřel jsem se do sebe. Choval jsem se jako sobec. Já přece nebyl nemocný. Já nemusel čelit bolesti, strachu ze smrti, útrapám. Já měl být jenom ten statečný. Ten, o kterého se má žena měla opřít, jak jsme si to kdysi slíbili. Snažil jsem se, ale dodnes mám pocit, že jsem to nezvládl. Ne tak, jak bych chtěl...Měl jsem vztek, výčitky, byl jsem naštvaný na celý svět. Nedokázal jsem se usmívat a říkat, to bude dobré. Ne tak přesvědčivě, jak bych v dané situaci měl. Místo toho, abych se staral o ženu, starala se ona o mě. Nechal jsem ji vidět jak trpím, jak mě její nemoc sžírá, jak mi nedá spát. Byl jsem slaboch. Nedokázal jsem zvednout hlavu, usmát se, postavit se osudu. Ne dostatečně. Tentokrát jsem nedokázal dát hlavu vzhůru tak, jak by se patřilo..

Příjemné Velikonoce

25. března 2016 v 18:06 | Neruďák
Tak nám začaly Velikonoce. I když my je doma nějak výrazně neslavíme, přece jen se i u nás rozhostila vůně beránka. V košíku jsou připravená čokoládová vajíčka a zajíček pro vnučku. Přece jen musí dostat výslužku nejen v podobě výprasku, ale také nějaké té odměny.. Já už opravdu vyšlehám své nejbližší ženy spíše z povinnosti. Chci přece, aby byly zdravé, tak decentně přes tu jejich prdelenku dostanou. Se synem si dáme nějakou tu štamprličku a bude nám zase o kousek veseleji.

Takže sobě i vám přeji příjemné svátky, ať je ustojíme ve zdraví, či, ať je vůbec ustojíme...

TRAGIKOMEDIE života

12. března 2016 v 8:32 | Neruďák
Komedie života...v čem spočívá? Těžko říct. Někdo od je narození dítě štěstěny, někdo je od narození smolař. Občas se snažíme sice naší pílí, nekončící prací a sebepřesvědčováním o opaku tuto vyšší vůli zvrádit či alespoń eliminovat, ale řekněme si, moc to nejde. Nevím čím to je. Možná genetickou výbavou, prostředím, postojem k životu, nebo prostě osudem...

Někdy i nejotrlejší jedinec, který v životě neměl moc štěstí a rozhodne se to za každou cenu změnit, více méně neuspěje. Znám lidi, kteří ať dělají co dělají, osud jim hází pod nohy jeden klacek za druhým. Oni sice statečně vždycky vstanou a se zatnutými zuby a myšlenkou, že tahle ta smůla či prokletí se přece jen musí někdy zlomit pokračují životem dále, ale netrvá to dllouho a přijde další rána pod pás. Život jim na ramena naloží další těžká břemena, pod jejichž tíhou se chtě nechtě ohnou i ti nejsilnější z nich.

To je možná důvod, proč i já začal věřit v něco tak bizarního, jako je osud. Samozřejmě i v mém věku se snažím spousty věcí ovlivnit svým chováním, jednáním, přístupem a postojem. Ale také už si připouštím variantu, že některé věci zvrátit prostě nelze. Nevím proč, nevím jak a nevím za zajým účelem se tak děje, ale prostě se to děje. Nejle od toho utéct, nelze to přehlížet, je nutné to nějakým způsobem přijmout a vyrovnat se s tím. Možná právě v tom spočívá ta pomlslná komedie života. Protože někdy, ať se snažíme sebevíc, něco v našem životě je prostě silnější než my.

Jdou na mě chmury

25. února 2016 v 18:17 | Neruďák
Vážení, každý má občas nárok na své chmury a mě poslední dobou pronásledují nějak více. Nevím, čím to je, možná tím počasím. Tak nějak na mě padl splín a nejhorší je, že ani nedokážu dobře definovat z čeho pořádně. Nic, co by mě výrazně rozčilovalo, kupodivu, to není. Asi je to souhrn jakýchci neurčitých maličkostí, které mi nedají spát. Venku to chvíli sype, aby zase obratem začlo pršet. Chřipky řádí pořád, a už jsme se dočkali i prvích zavlečení viru Zika. Chvili jsem si říkal, že bych nemusel číst zprávy a už vůbec se na ně koukat v televizi, kde jsou ještě neúměrně zdramatizovány komentátory, dychtících po senzacích. Jenže zcela se izolovat od světa také nemohu, i když posldní dny bych asi chtěl. Chybí mi i ta naše malá cácorka, která je teď nemocná, takže ani zde tentokrát rozptýlení nenajdu. Jediné, co mi dneska zvedlo náladu, byly domácí tvarohové knedlíky k obědu. Ty mám rád.

Kam dál