Srpen 2015

Mít rád vs. Milovat

30. srpna 2015 v 16:13 | Neruďák
Chvíli jsem vážně uvažoval nad tím, jestli se mám vůbec do tohoto tématu pouštět, ale nakonec jsem usoudil, že bude vhodné prezentovat něco ze svých hlubokých myšlenek a životních zkušeností.

Jsem se svou ženou již 40 let. A živě si dokážu představit vyděšené i obdivné výrazy, vás, mladších. Také věřím, že někteří z vás si to vlastně možná ani nedovedou představit. Mě osobně to zvláštní ani obdivuhodné nepřijde. Potkal jsem ženu, do které jsem se v mládí zamiloval a vzal si ji. Takhle to dříve chodívalo. Žádné velké střídání děvčat se nekonalo, i když nějakou tu rošádu při hledání své osudové jsem si přece jen neodpustil ;) A život na psí knížku? Ten se v době mého mládí také zrovna "nenosil".

Byl jsem do své milé zamilovaný, ale v době mého mládí to nebyla samozřejmě jediná. Když jsem si svou ženu po 2 leté známosti bral, cítil jsem k ní hluboký cit, vášeň, pokoru i obdiv. Teď, po čtyřiceti společných letech k ní cítím hlavně obdiv. Obdiv za to, že to se mnou vydržela. Těžko se mi v mém věku rozebírá téma Mám rád vs. Miluji. Jak bych to jen napsal..Dnešní doba je jiná. Když se tak dívám na své děti, či jejich mladší kolegy, kamarády..Každý prožívá nějaké citové drama, každý "miluje toho druhého až za hrob". Do doby, než ho dotyčný nezklame, nepodvede a nebo zklame jeho očekávání tím, že pán své "milující" choti nekoupí novou kabelku.

Nevím, jestli bych v současné době své ženě dokázal nahlas a od srdce říci, že ji miluji. Určitě to u mne není na denním pořádku a upřímně? Už si ani nevzpomínám, kdy jsem jí to řekl naposledy. Nevím, jestli svou ženu mám rád, nebo ji miluji. Vyprchala vášeň, zamilovanost, ale to už je opravdu řadu let. Na druhou stranu mi na ni moc záleží. Mám strach, když je nemocná, prožívám s ní bolest a těší mne její úspěchy. Ocením, když mi uvaří dobré jídlo a těší mne její přítomnost. Mám radost ze společných dovolených a společných zážitků. A ...dokázal bych ji darovat ledvinu, pokud by to potřebovala. Nebudu dělat žádný závěr...To, jestli svou ženu Miluji, nebo Mám rád, nechť posoudí každý sám...

Jak nemyslet

21. srpna 2015 v 9:12 | Neruďák
V tomto směru to mají muži údajně lehčí. A já si to myslím také. Mám pocit, že my, chlapi, narozdíl od žen opravdu umíme vypnout. Mít v hlavě prostě prázdno. Zapudit myšlenky. Proč to ženy neumí? Nevím a ani si to neumím představit. Asi bych se definitivně zbláznil, pořád na něco myslet, analyzovat, zkoumat. Kdysi jsem na toto téma viděl docela vtipné video, které tuto problematiku celkem vystihuje.

Každopádně teď vážněji. Občas prostě nemyslet nejde. I když bych si to v určitých životních situacích moc přál umět. Odpudit z hlavy to zlé, ty zprávy, kterými nás dennodenně zásobuje tisk i sám život, jsou bezprostředně okolo nás. Nemyslet, nepřipouštět si - občas si říkám, že kdybych se opravdu chtěl odprostit od všeho, že bych musel zaujmout naprostou lhostejnost. Na druhou stranu..Byla by to lhostejnost, nebo jen obrana, ochrana sebe sama, svého duševního i fyzického zdraví? Takhle analyzovat bych to mohl nejspíše do nekonečna.

Chce to najít nějakou zdravou hranici a tou se řídit. Nejsem "matka Tereza", abych se pokoušel spasit svět. Na druhou stranu, pokud mohu, málokdy odmítnu pomoc. Ale jak říkám, vše má své meze, a jsou věci, nad kterými přemýšlet a myslet na ně, prostě nikam nevede. Čím dříve to pochopíme, tím lépe nám bude. Takže přemýšlet, myslet i nemyslet, to vše k životu potřebujeme. Vše si ale aplikujme v rozumných dávkách.

Dítě není nové auto.."Koupi" si nelze jen tak rozmyslet,...nebo snad ano?

13. srpna 2015 v 13:00 | Neruďák
Opět se mi zvedl krevní tlak, ale tentokrát to nebylo z těch úmorných veder, která v posledních dnech panují. Dnes jsem své myšlenky a přemýšlení upíral k faktu, že si můžete objednat dítě, vlastně na zakázku, kterou si pak nepřevezmete, aneb jak již mnozí pozornější z vás jistě pochopili, reaguji na fakt a informace o tom, že biologičtí rodiče se zřekli svého dítěte poté, co se náhradní matce narodilo postižené. Tyhle ty věci já budu asi pořád těžce snášet, i když se mě osobně netýkají. Ale možná ano. Žiju ve společnosti, kde se takové věci dějí, podílím se na ni, jsem její součásti. Nedobrovolně. Nejsem žena, ale jsem rodič a dědeček. Naštěstí zdravých dětí i zdravých vnoučat. Nedokáži a ani nechci soudit to, že někdo dá postižené dítě do ústavu, ale mohu a odsoudím to, že se svého dítěte někdo zcela vzdá. Dítě přece není nové auto, nemůžete jej nechat prostě odtáhnout nebo sešrotovat, pokud vám jej někdo nabourá. Více to komentovat nechci, není mi z toho dobře, ale bez poznámky jsem to také nechat nemohl.



Nezvádnuté emoce - nestydím se za to

6. srpna 2015 v 16:33 | Neruďák
Vím, že jsem své drahé ženě slíbil, že už nebudu vytahovat věci z našeho sokromí, ale snad mi to pro tentokrát ještě odpustí. Dnes budu psát o svých nezvládnutých emocích, za které se ale .... nestydím. Ano, jsem "stará škola", jsem "chlap", ale někdy prostě ne všechny emoce udržím na uzdě tak, jak bych chtěl.

Má žena před léty vážně onemocněla a společně jsme prožili opravdu několik pekelných měsíců. Nechci zabíhat do detailů, ale bylo to vážně kruté období. Strašák jménem rakovina se nevyhnul ani nám, tedy mé manželce, a začalo jedno z nejtěžších životních období. Stres, únava, vidina nejisté budoucnosti. Prožívali jsme spolu dobré i zlé, tak jako léta předtím. Nakonec jsme to ustáli. Bylo to těžké, ale zvládli jsme to, ona to zvládla. Dny plynuly a já i žena jsme začali opět žít svůj zaběhnutý poklidný život.

Bohužel uplynuly 4 roky a strašáku jménem rakovina jsme čelili znova. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, vše ve mě vřelo. Nedával jsem nic najevo, alespoň ne před ženou. Sama byla jeden velký uzlíček nervů a já jsem přece ten, který musí teď vydržet. Nic nebylo jisté, zatím jsme byli pouze ve fázi "možná" a "uvidíme" za pár dní. Opět procedura jménem biopsie. Tentokrát to prožívám mnohem intenzivněji než poprvé. Proč? Ptám se sám sebe. Však už to známe. Víme, co by následovalo. Ale tohle mě neuklidňuje. Vše prožívám bouřlivěji, zlostněji a neklidněji než poprvé. Sám sebe se ptám. Proč? Nevím, nedokáži si odpovědět.

Čekání na výsledky biopsie jsou nekonečné, dobře, trvaly pár dní, ale mě se to zdálo jako věčnost. Kdybych neměl již všechny vlasy šedivé, za těch pár dní by mi jistě zešedivěly. Žena na sobě nedává nic znát, ale vidím, že trpí. Tiše. Tak jak ona to umí. Skrývat svou bolest, abychom se my, ostatní, netrápili. Ale já se trápil ! Nastal den D. Voláme si pro výsledky. Benigní. Ano, teď už vím, co to slovo znamená. Padá ze mě všechna tíha světa. Ano, jsem starý chlap ...a pláču. Nestydím se za své slzy. Prostě pláču.

Strašidla dob minulých

2. srpna 2015 v 10:16 | Neruďák
Dneska jsem se rozhodl, že si vyzkouším napsat něco na téma týdne - Strašidla pod postelí.
Je už to hodně dávno, kdy jsem věřil na strašidla, tedy na ta pohádková, na duchy, a duchovno. Provázely mne mým dětstvím stejně, jako dnešní děti...i když možná, přece jen, trochu jinak. My na ně totiž opravdu věřili. Na něco tajemného, něco nadpozemského, něco nevysvětlitelného a neuchopitelného. Televize nebyla ve standardtním vybavení domácnosti, to ani náhodou. Ani pohádky se extra moc nečetly, nebyl na to čas. Ale vyprávěly se příběhy. Vždy se u nás sešli rodinní příslušníci a sousedi a jednou za čas si s nimi rodiče vyprávěli právě tyto, mnou, následně zatracované a proklínané historky. O tom, kde a kdo umřel a za jakých okolností, co se kde přihodilo. Samozřejmě si to každý malinko přibarvil, o čemž já jsem v té době neměl ani šanj, protože jako malý, naivní kluk jsem věřil kdejaké blbině. Čím více se popíjelo, tím barvitější a přikrášlenější tyto povídačky byly. Samozřejmě, většinou jsem musel jít spát, ale nebyl bych správné dítě, kdybych neměl uši napnuté. Krčil jsem se pod duchnou a představoval si všechny ty tragické a neuvěřitelné události, které provázely počiny a nevysvětlitelná úmrtí některých našich známých, předků a nebo jen neznámých jedinců, jejich neuvěřitelný příběh byl ale "zaručeně pravdivý". Třásl jsem se v posteli jako ratlík, ale stejně pokaždé, když se u nás opět shromáždila "parta" na nějaké to kafíčko, resp. štamprličku, opět jsem měl uši napnuté a oči vytřeštěné.
Dnes už na strašidla pod postelí nevěřím, protože mnohem větší zlo a děs ve mě vyvolávají mnohá "strašidla", která fakticky existují, mluví, konají a běžně se mezi námi pohybují ;).