Nezvádnuté emoce - nestydím se za to

6. srpna 2015 v 16:33 | Neruďák
Vím, že jsem své drahé ženě slíbil, že už nebudu vytahovat věci z našeho sokromí, ale snad mi to pro tentokrát ještě odpustí. Dnes budu psát o svých nezvládnutých emocích, za které se ale .... nestydím. Ano, jsem "stará škola", jsem "chlap", ale někdy prostě ne všechny emoce udržím na uzdě tak, jak bych chtěl.

Má žena před léty vážně onemocněla a společně jsme prožili opravdu několik pekelných měsíců. Nechci zabíhat do detailů, ale bylo to vážně kruté období. Strašák jménem rakovina se nevyhnul ani nám, tedy mé manželce, a začalo jedno z nejtěžších životních období. Stres, únava, vidina nejisté budoucnosti. Prožívali jsme spolu dobré i zlé, tak jako léta předtím. Nakonec jsme to ustáli. Bylo to těžké, ale zvládli jsme to, ona to zvládla. Dny plynuly a já i žena jsme začali opět žít svůj zaběhnutý poklidný život.

Bohužel uplynuly 4 roky a strašáku jménem rakovina jsme čelili znova. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, vše ve mě vřelo. Nedával jsem nic najevo, alespoň ne před ženou. Sama byla jeden velký uzlíček nervů a já jsem přece ten, který musí teď vydržet. Nic nebylo jisté, zatím jsme byli pouze ve fázi "možná" a "uvidíme" za pár dní. Opět procedura jménem biopsie. Tentokrát to prožívám mnohem intenzivněji než poprvé. Proč? Ptám se sám sebe. Však už to známe. Víme, co by následovalo. Ale tohle mě neuklidňuje. Vše prožívám bouřlivěji, zlostněji a neklidněji než poprvé. Sám sebe se ptám. Proč? Nevím, nedokáži si odpovědět.

Čekání na výsledky biopsie jsou nekonečné, dobře, trvaly pár dní, ale mě se to zdálo jako věčnost. Kdybych neměl již všechny vlasy šedivé, za těch pár dní by mi jistě zešedivěly. Žena na sobě nedává nic znát, ale vidím, že trpí. Tiše. Tak jak ona to umí. Skrývat svou bolest, abychom se my, ostatní, netrápili. Ale já se trápil ! Nastal den D. Voláme si pro výsledky. Benigní. Ano, teď už vím, co to slovo znamená. Padá ze mě všechna tíha světa. Ano, jsem starý chlap ...a pláču. Nestydím se za své slzy. Prostě pláču.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 helena-b helena-b | Web | 6. srpna 2015 v 17:23 | Reagovat

Není se za co stydět. Bohužel trápení tohoto druhu je všude plno i mezi blogovými kamarády. Moje snacha vloni porodila první dítě a hned druhý den po porodu jí objevili nádor na mozku. Místo aby se starala o chlapečka, nastaly jí jiné "povinnosti". Celé rodině to obrátilo život naruby. Naštěstí se dostala dobrých rukou a v současné době je sice invalidní důchodce, ale zatím v pohodě. Držím palce, ať se dozvídáte už jenom samé dobré zprávy.

P.S. Jak to, že tak zajímavé články jsou doposud bez komentářů?

2 Lucka Lucka | Web | 6. srpna 2015 v 18:52 | Reagovat

Já si osobně myslím, že napodruhé to prožíváme o to víc, protože v nás někde hlodá nepříjemný pocit, že jednou jsme to zvládli, podruhé to štěstí být nemusí. My to takhle zažili u dědy, tam se mu to ale vrátilo po dvou letech a ještě v horší formě, ale i tak to zvládl... Přesto máte pravdu, jsou to nejhorší okamžiky v životě. Hodně štěstí do budoucna!

3 eazi eazi | Web | 6. srpna 2015 v 21:45 | Reagovat

Podruhé s vámi jistě cloumají větší emoce. Cítíte, že když se to vrátilo, že to může být horší a navíc si pamatujete ty útrapy z minula.
I když byl nezhoubný, tak jistý strach v sobě skrývá. Snad teď už bude v pořádku a zase se budete moct smát a užívat si společné chvíle bez starostí. :) Držím pěsti.

4 deniknerudnehoduchodce deniknerudnehoduchodce | 9. srpna 2015 v 8:20 | Reagovat

Děkuji všem za podporu a milá slova útěchy.Vím, že lidí, kteří prožili, prožívají nebo prožijí něco stejně náročného je a bude hodně. Všem nám přeji, abychom, když už něco takového přijde, stáli pevně na nohou a bojovali. I když vím, že je to sakra těžké.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama