Únor 2016

Jdou na mě chmury

25. února 2016 v 18:17 | Neruďák
Vážení, každý má občas nárok na své chmury a mě poslední dobou pronásledují nějak více. Nevím, čím to je, možná tím počasím. Tak nějak na mě padl splín a nejhorší je, že ani nedokážu dobře definovat z čeho pořádně. Nic, co by mě výrazně rozčilovalo, kupodivu, to není. Asi je to souhrn jakýchci neurčitých maličkostí, které mi nedají spát. Venku to chvíli sype, aby zase obratem začlo pršet. Chřipky řádí pořád, a už jsme se dočkali i prvích zavlečení viru Zika. Chvili jsem si říkal, že bych nemusel číst zprávy a už vůbec se na ně koukat v televizi, kde jsou ještě neúměrně zdramatizovány komentátory, dychtících po senzacích. Jenže zcela se izolovat od světa také nemohu, i když posldní dny bych asi chtěl. Chybí mi i ta naše malá cácorka, která je teď nemocná, takže ani zde tentokrát rozptýlení nenajdu. Jediné, co mi dneska zvedlo náladu, byly domácí tvarohové knedlíky k obědu. Ty mám rád.

Má vlast a hrnky z porcelánu

10. února 2016 v 8:46 | Neruďák
Poslední dvě noci jsem se moc nevyspal, protože ten vítr, který venku lomcoval čím se dalo, mi podstatně narušil můj, už tak občas velice chabý, spánek. Za mlada jsem spal jako špalek, ale s přibývajícími roky se mi spí stále hůř a hůř. A to jsem si liboval, jak se v důchodu konečně vyspím.. Dnes jsem si chtěl původně jen postěžovat na to, jak moc jsem nevyspalý,abych s tím otravoval pouze "anonymní čtenáře" a nemusel otravovat manželku, ale pak jsem viděl téma Domov, tak mi to nedá a napíšu pár slov i k němu.

Domov.V první řadě by se mělo říct, že je to místo, kde máte své nejbližší, rodinu. Ve své podstatě je to tak. Pro nás, životem protřelejší a léty obdařenější je to však i naše vlast. Česko, Československo. Vysvětlovat mladým, jak moc je domov důležitý a jak silná je touha a stesk po něm, když jej musíte z jakéhokoli důvodu nedobrovolně opustit, by se dělalo asi těžko. Proto raději napíši, co pro mě znamená domov nyní. Ve své zemi můžu žít už několik desetiletí více méně svobodně, proto dlouhou sentimentální část o nesvobodě vynechám a přiblížím vám místo, kde již přes 20 let žiji. V současné době žijeme s ženou v menším bytě, který je zařízen více méně lidem našeho věku. Žádné extra moderní výsřelky nemáme. Samozřejmě, že plochou televizi ano, ale to už dnes není žádný moderní výstřelek, nýbrž běžná součást téměř všech domácností. Televizi jsme dostali částečně darem a jsem tomu moc rád, protože to dává "mým" sportovním přenosům zcela jiný rozměr, než na který jsem byl dlouhá léta - desetiletí, zvyklý. Ano, i jako důchodci vlastníme počítač, za což jsem také rád, protože mi to dává mnoho možností jak k osobnímu růstu, tak mi to usnadňuje "práci".

A i když se v naší domácnosti za ta dlouhá léta a několikero stěhování mnoho věcí postrácelo, zničilo, nebo vyhodilo, jedna věc s námi putuje pořád. Mám pocit, že už desetiletí.. Je to sada porcelánových hrníčků. Upřímně řečeno, už ani nevím, od koho jsme je dostali, ale to ženě neříkejte. Vím jen, že od doby, kdy jsme je dostali jen leží ve vitrýně, na poličce, kde bylo pro ně prostě místo. V našem, předpokládám, již posledním bytě leží už 20 let na stejném místě, prosklené vítrýnce. Vlastně si jich už vůbec nevšímám. Začnu je brát v potaz až před vánočním úklidem, kdy se musí všechny vytáhnout a umýt.Vlastně vůbec netuším proč, když z nich nikdy, nikdo nepije a leží za sklem, takže ani zaprášené nejsou. Na některé otázky asi nikdy nepřijde uspokojivá odpověď a já ji ani nevyžaduji. Tento nepoužívaný porcelán, jakož i každoroční předvánoční "mycí rituál" s nimi spjatý, prostě patří k ménu domovu. A já bych si přál, abychom, i když to nemám rád, mohli ten náš rituál s ženou ještě mnohokrát zopakovat.