Duben 2016

Nad propastí

28. dubna 2016 v 18:19 | Neruďák
Tak jsme zase po delší době zašli se synem "na jedno". Ono by jich ani o moc více nebylo, pokud bychom v hospodě nepotkali synova dobrého kamaráda Jardu. Do té doby jsem ho znal více méně pouze z občasného vyprávění, ale myslím, že po minulém týdnu ho znám už poměrně dost :). Alespoň po pátém pivu se mi to zdálo. Paradoxně jsme se právě o propasti (konkrétně Macoše) bavili. Proč? Protože se má Jarda ženit. A...moc se mu do toho nechce. Ne, že by neměl svou přítelkyni rád. Co jsem tak vypozoroval a naposlouchal, rád jí má dostatečně, ale prostě se bojí chomoutu. Normálně by syn asi Jardu jen pozdravil, přece jen společných chvil, kdy si zajdeme do hospody je poměrně nemnoho, ale kamarád vypadal opravdu zničeně a seděl v hospodě sám a dost odevzdaně. Tak jsme si s ním dali něco na rozveselení. Debata byla dlouhá a poměrně výživná. Bohužel, jen dočasu. Jarda dostával hlavně od mého syna povzbuzující rady, občas jej syn trochu potměšile popíchnul. Já z počátku většinu času mlčel, ale přeci jen se stoupající hladinkou alkoholu jsem začal také rozumovat. A dostal jsem se právě až k oné Macoše.

Jak k tomu došlo? Už vám ani nevím. Nějak na to přišla řeč. A co jsem tomu nešťastníkovli vlastně vtloukal do hlavy? Nepamatuji si to zcela přesně, ale ptal jsem se ho na to, jestli se mu líbí Moravský kras, jestli tam někdy byl a koukal do propasti. Jarda, že ano, že tam byli před pár lety na dovolené právě se svou vyvolenou. A já říkám. "A jak se ti tam líbilo?" "Bylo tam hezky", odpověděl Jarda. "Tak si představ, že manželství je jako balancování nad propastí - výhled do Macochy. Pokud neděláš blbiny a zbytečně nehazarduješ, je to krásný, a přitažlivý zážitek. Ano, i hezká místa se časem okoukají, ale je jen na tobě, jak to pojmeš". Vypadal, že pochopil co tím chci říct, ale asi mu to moc nepomohlo. Zatímco já se snažil Jardu opravdu pozvbudit, můj "věčně vtipný" syn tomu nasadil korunu tím, že se má na Macochu vrátit před svatbou a jestli mu neprobleskne hlavou, že by tam tu svoji "robku" chtěl hodit, může si ji bez výčitek vzít....Po kom to dítě vlastně je? ...

Lehce se to řekne, hůře udělá

12. dubna 2016 v 18:24 | Neruďák
Hlavu vzůru. Kolikrát to člověk v životě slyšel. Stejně tak jako frázi "To bude dobré, neboj..". Jenže já měl tentokrát pocit, že to dobré nebude, měl jsem pocit, že má hlava ztěžkla natolik, že už ji nikdy nebudu moci napřímit. Ano, jedná se o období, kdy má žena procházela těžkou nemocí. Já vím, že rakovina se týká mnoha lidí, je až neuvěřitelné, jak strmý nárust kažrý rok zaznamená :(. Děsí mě to. A ani pokrok v medicíně mě v tomto směru neuklidňuje.. V tomto našem těžkém období jsem se cítil jako srab. Vyloženě. Zatím co má žena statečně bojovala, já umíral hrůzou. Snažil jsem se jí být co největší oporou, ale vnitřně jsem se cítil rozervaný na kusy. Byl jsem jako malý kluk, který se neskutečně bojí. Obklopen lidmi, kteří říkali, hlavu vzhůru, to bude dobré, to zvládnete. Nevěřil jsem tomu. Stydím se. Bál jsem se, vztekal jsem se, uzavřel jsem se do sebe. Choval jsem se jako sobec. Já přece nebyl nemocný. Já nemusel čelit bolesti, strachu ze smrti, útrapám. Já měl být jenom ten statečný. Ten, o kterého se má žena měla opřít, jak jsme si to kdysi slíbili. Snažil jsem se, ale dodnes mám pocit, že jsem to nezvládl. Ne tak, jak bych chtěl...Měl jsem vztek, výčitky, byl jsem naštvaný na celý svět. Nedokázal jsem se usmívat a říkat, to bude dobré. Ne tak přesvědčivě, jak bych v dané situaci měl. Místo toho, abych se staral o ženu, starala se ona o mě. Nechal jsem ji vidět jak trpím, jak mě její nemoc sžírá, jak mi nedá spát. Byl jsem slaboch. Nedokázal jsem zvednout hlavu, usmát se, postavit se osudu. Ne dostatečně. Tentokrát jsem nedokázal dát hlavu vzhůru tak, jak by se patřilo..