Červen 2016

Lidská duše není stroj

24. června 2016 v 15:11 | Neruďák
Říkal jsem si, že si dám od psaní nachvíli pauzu, ale vzhledem k tomu, že v tento tropický den zásadně a kategoricky odmítám jít do toho žhavého pekla venku, mám celý den více méně volno. Proto i já dnes přispěji svojí troškou do mlýna. Jsem už dost starý na to, abych mohl s čistým svědomím říct, že manuál na život prostě není. I když...

Určitě si každý z nás dříve nebo později dělá přestavy o tom, jak by chěl žít. Ale jak už ti zkušenější z nás vědí, člověk míní, okolnosti mění. Když jsem byl mladý, dospívající muž, žádný manuál na nic jsem nepotřeboval. Vše šlo tak nějak samo. Spontálně. Po pár letech manželství jsem si říkal, že bych nějakou tu příručku potřeboval. Příručku na ženy, respektive alespoň jednu. Tu mou..Místy jsem vůbec nevěděl, zda-li a čím se mám řídit.Někdy selhávaly i ty nejzaručenější způsoby jednání a chování. Pak jsem pochpil, že některé věci nejsou třeba vůbec řešit. Jak kdysi někdo řekl. Každý problém se dá vyřešit. Nelze-li to, není to problém, ale neřešitelná blbost.Nelze to zcela zobecnit, ale většinou je to tak.

Ač už mám kus odžito, manuál na život nemám. Znám spousty standardních situací a vím nebo tuším, jak se věci budou nebo mohou vyvíjet. Pořád zde visí jedno velké ALE. Byť podle stejného scénáře, role hrají jiní herci. A v tom je právě kámen úrazu. Ne každý jsme stejný, ne každý snese vše...Nejsme stroje, a proto na nás nefunguje žádný manuál. Stejně tak, jako není manuál na život. Z mnohého se můžeme poučit, z mnohého si můžeme vzít příklad...Avšak udělat z našeho života dlouhodobý strategický plán s očekáváním úspěchu a úspěšným dosažením všech cílů? Můžeme to zkusit, ale nebuďme zklamáni, pokud to nejvyjde. Nikdy totiž nevíme, co nás potká, kdo nám vstoupí do cesty, jaká životní cesta nás čeká. Na život není manuál a to je na něm to nesmírně obtížné, ale zároveň to krásné.

Pokazila se nám váha

12. června 2016 v 15:01 | Neruďák
Pokazila se nám váha. Alespoň to mi proletělo hlavou, když se ručička zastavila pod nebezpečně vyhlížející číslovkou, ehm, no, nebudu říkat jakou. Ano, pořád máme tu starou, poctivou váhu, proto vylučuji možnost zkreslení z důvodů slabé baterie či elektrického zkratu. Prostě jsem přibral a to poměrně dost. Já věděl, že na ni nemám lézt. Proč to člověk vůbec dělá. Zlatá nevědomost. Tušit můžete, ale dokud to nevidíte na vlastní oči, pořád je to dobré. Teď je to už ale jasně dané a já se obávám, že má plánovaná dovolená s polopenzí se nejspíše smrskne na pokoj se snídaní :). Dobře, sáhnu si do svědomí, moc jsem se v posledních měsících nehlídal, ale kdo by se v mém věku hlídat chtěl. Jídlo je jedna z posledních mála opravdových radostí, které mi v životě zbývají a omezovat se ještě i v něm by byl trochu hřích. Na druhou stranu , už na poslední kontrole u lékaře před půl rokem významně sestra zvedla obočí, když jsem vystoupil z váhy. Budu se muset vzepřít chutím a s chutí mě ne zrovna vlastní se pustit alespoň částečně do omezování či vylepšování svého ne zcela zravého životního stylu. Drže mi palce, mrkvi zdar - nazdar..